Při návštěvě skalního hradu Valečov nesmíte rozhodně vynechat prohlídku valečovských světniček. Jedná se o komplex 28 bytů vytesaných přímo do pískovcových skal nacházející se v přilehlém lese. Sloužily jako obydlí hradní čeledi a zřejmě také jako opevněné tábořiště a zimoviště v husitských dobách. Po opuštění hradu na počátku 18. století se světničky stávají obydlím místní chudiny, tzv. skaláků. Podlahy světniček byly dřevěné, okénka zasklená, zasazená do skály. Rovněž dveře byly přizpůsobeny skalám. Většina místností měla kamna s komínem vyvedeným nad skály. Některé výklenky skaláci používali jako chlévy pro domácí zvířata. Ke konci 19. století zde žilo sedm několikačlenných rodin, přibližně asi třicet osob. Našla se tu porodní bába, štěpař či topič v cukrovaru. Roku 1892 dochází na základě nařízení c.k. okresního hejtmanství v Mnichově Hradišti k násilnému vystěhování, kdy jsou tito obyvatelé přesídleni do okolních obcí.
Výňatky z pamětního spisu okresního konzervátora Lance Františka o životě skaláků.
„Úvodem k tomuto stručnému pojednání připomínám, že k přání místních turistů hodlám napsat o bývalých tzv. “valečovských skalácích” pouze to ze svých pamětí, čeho jsem byl osobně účasten, nebo o čem jsem se dověděl od věrohodných pamětníků a ponechám povolanějším, aby na podkladě dostupných historických pramenů důkladněji pojednali o tom zajímavém tématu. Především tedy: Kdo byli Ti valečovští skaláci, kolik jich bylo, kde a jak bydleli”.
“Od hradního příkopu památného Valečova vede směrem k jihu cesta, zatáčející se pak k jihovýchodu mezi zvětralými skalami různých rozměrů i bizardních tvarů, které dosud jeví známky po lidských příbytcích, v dávných dobách vyhloubených v pískovcových útvarech. Zvlášť zajímavé jsou v tom ohledu roklinaté skály na jihovýchodě od Valečova. V nich je nejvíce rozvalin skalních světniček, jež téměř až do konce roku 1892 obývalo asi sedm rodin s četnými dětmi, přibližně třicet osob”.
Pokud je známo, i podle výpovědi Václava Koudelky, sám se narodil ve valečovských skalách v r. 1865, bydlil v nejbližší světničce hradního příkopu František Vojtíšek asi se šestičlennou rodinou. Byl prý topičem v mnichovohradišťském cukrovaru. V sousedství byl ubytován jistý Koloc, oběsil se však a do jeho světničky se přistěhoval František Černý s manželkou a pěti dětmi. Od této světničky k jihu obývali skalní místnosti rodiny Antonína a Josefa Lhotáků, bratři, obou zemědělských dělníků, z nichž jeden štěpoval stromy a měl dva syny. Pak tu bydlil ještě další Lhoták, neženatý, bratr předchozích. Dále k jihu byly vedle sebe tři další skalní byty s příslušenstvím, obývané za prve obuvníkem Františkem Koudelkou s manželkou a dcerou, za druhé šestičlennou rodinou truhláře Josefa Halouna, jehož manželka byla porodní babičkou”.
Byly to vesměs chudé rodiny, příslušné do obce Bosně, po většině docházely za prací u valečovského dvora, nebo se živili částečně i jinak. Skoro každá z nich si chovala kozy, drůbež, tu a tam i prasátko-všecko ve dne pobíhalo volně ve skalách a na večer se zavíralo do skalních chlívků. Děti skaláckých rodin navštěvovaly obecnou školu v Bosni, ale velmi nepravidelně, jen pokud jich nebylo potřeba doma, a proto-jak se vyjádřil starý Václav Koudelka-mnoho prý se tam nenaučily. Přesto synové některých rodin, alespoň poněkud lépe situovaných, jako byla např. Halounova se dopracovali velmi slušných společenských postavení. Stará Kateřina Halounová, jediná porodní babička v dalekém okolí, čilá praktikovala a radila i nemocným dětem, ač její odborné vědomosti byly nepatrné a o desinfekci neměla ani potuchy, za to měla štěstí, neboť u rodiček, jež se jí svěřovaly, vyskytovala se porodní onemocnění jen velmi zřídka”.
“Jako zemědělští dělníci byli tito lidé velmi špatně placeni, takže mnohdy byli nuceni přiživovat se z úrody panských pozemků, nelze se tedy diviti ani tomu, že správa panství se domáhala vyklizení zmíněných skalních příbytků, jež ostatně byly již i před půl stoletím opravdovou kuriositou. O stáří těchto obydlí lze se těžko vyjádřit. Určité záznamy o nich jsou ze začátku minulého století, ale zdá se velmi pravděpodobné, že jejich původ spadá daleko do středověku, snad do dob, kdy také hrad Valečov byl obydlen. Je možné, že hradní stráž a služebnictvo si tu zřídilo poblíž ona skalní obydlí a úkryty, jež se zvolna přizpůsobovaly pozdějším poměrům a dělily se. Snad tedy někteří z posledních valečovských skaláků jsou přímí potomci dávného služebnictva pánů z Valečova.”.
“K úpravě skalních bydlišť je ještě dodat, že to byly v pískovcových stěnách a masivech vydlabané dutiny v podobě světniček obdélníkového i čtvercového tvaru o ploše cirka 2 x 4 m i větší, zpravidla prkenné vybílené stěny byly vysoké asi 2 m – 2,5 m, opatřené malými zasklenými okénky, zasazenými do skály a dřevěnými dveřmi různých rozměrů. Do některých příbytků se vcházelo z rokličky mezi skalami, jiné byly dosti hluboko položené, přístupné po několika schodech. Zcela primitivního rázu a nízkého stropu byly další místnosti, sloužící patrně jen k letnímu přespávání. Většina místnůstek měla malá kamna s komínem ven vyvedeným, leckeré byly téměř bez nábytku. Přitom žili obyvatelé skal jednoduchým, spokojeným životem nestarající se leč o sebe, a nikdo jim nezáviděl ani je nepronásledoval kromě snad některého ze zřízenců valečovského dvora, jemuž byli skaláci jako příživníci na obtíž”.
” Když jsem v září 1892 opustil Prahu, kde jsem byl ve Všeobecné nemocnici sekundárním lékařem na chirurgickém oddělení prof. Maydla, nastoupil jsem systemisované místo zdravotního referenta u okresního hejtmanství v Mnichově Hradišti. Tehdy zuřila v Hamburku a v Haliči cholerová epidemie a mojí povinností bylo především činiti v zdejším okrese opatření, aby se zabránilo zavlečení cholery k nám, po případě aby bylo možno bezpečně isolovati hned její první případy. Za tehdejších poměrů a při nedostatku finančních prostředků byla to práce nesmírně zodpovědná a těžká. Přednostou okresního hejtmanství tu byl velmi sebevědomý okresní komisař Jan Maydl, náhodou bratranec mého bývalého pražského šéfa prof. dr. Maydla Karla. Netrpělivě mě už očekával a hned při mém příchodu mě upozornil na zvláštní zdravotní závadu, týkající se bytové hygieny, t.j. na zdravotnicky nepřípustné bydlení několika rodin ve valečovských skalách. Podle jeho názoru měla být ta věc rychle odstraněna. Bylo mi tedy nařízeno, abych se na místě přesvědčil o závadě a zařídil potřebné”.
“Valečovské skalní příbytky ovšem ani zdaleka nevyhovovaly požadavkům moderní hygieny, cholera se blížila, nařizování přísných opatření jen pršela z c.k. místodržitelství, nebylo tedy vyhnutí a okresním hejtmanstvím bylo nařízeno obecnímu starostovi jímž byl tenkrát Václav Šámal, aby obyvatelé valečovských skal vystěhoval a postaral se o vhodnější ubytování. Nařízení bylo snadno vydáno, ale hůře bylo provést je. Skaláci od nepamětných dob uvyklí svým nuzným světničkám i romantickému způsobu života, rozhodně nechtěli své skály opustit, takže bylo nutno provést nařízení násilím za četnické asistence a za dozoru valdštejnského stavebního ředitele ing. Č. Schäferlinga. Zároveň byly světničky zdemolovány, provždy učiněny nezpůsobilými k lidskému obývání. Rodiny se ubytovaly ve dvou obecních chudobincích a bídně leckde po obci. Úřední nařízení bylo tedy provedeno ať k prospěchu věci samotné či nikoliv, leč jistě na úkor ubohých skaláků. Co přečkalo staletí, rázem zničila lidská bezohlednost, ze strachu před cholerovou epidemií. Pusté rozvaliny bývalých památných skalních světniček navštěvují dnes už jen turisté, vzpomínající nezaslouženého osudu obyvatel valečovských skal.“
Valečovské světničky jsou celoročně volně přístupné.
Obec Boseň a správa hradu Valečov Vám přeje příjemnou návštěvu.